J F

Zkuste si s Frankem Sinatrou zazpívat tváří v tvář smrti a napravit co ještě jde

19. 03. 2015 7:44:24
Blížila se pomalu půlnoc a v zapadlém karaoke baru v severním Londýně se velmi starý pán s malými kulatými brýlemi na vrásčité tváři statečně snažil zazpívat rekapitulaci svého života, jako už pravděpodobně spousta jeho předchůdců. Lehce jsem se kývala do rytmu hudby a automaticky se zasněnýma očima jsem opakovala slova před desítkami let proslavené písně Franka Sinatry ́My Way ́.

And now the end is near (A teď když je konec blízko)

And so I face the final curtain (a já stojím tváří k poslední oponě)

My friend, I'll say it clear (můj příteli, řeknu to jasně)

'll state my case of which I'm certain (ustál jsem vše ve svém životě, jsem si jistý)

I've lived a life that's full (.. že jsem žil život, který byl plný)

Všechno kolem mě jakoby se rozplynulo a já vnímala jen toho úplně obyčejného starého pána, jak upřímně (ale přitom roztomile falešně a mimo rytmus) statečně zpívá píseň, která začíná tím, že na konci svého života rekapituluje vše, co za svůj život udělal - a potvrzuje, že si za tím stojí, že by nic neudělal jinak nebo nenapravil...

Starší pán vypadal tak nějak, jako by tam nepatřil, ale to už tak vlastně v barech bývá - je tam spousta lidí, ale vlastně je tam každý sám za sebe, jako v životě. V baru byli lidé různého věku, většinou mezi cca pětadvaceti až padesáti lety, běloši, černoši, většinou muži, pár žen.

V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak mi moje kamarádka líčila, že byla na nějakém esoterickém setkání, kde lidé povídali o svém duchovním přerodu, nějaký pán, kterému bylo osmdesát let se prý cítil jako znovuzrozený. Že prý má teď vše v životě uzavřeno a je klidný (vyrovnaný v mysli) a že teprve teď se cítí, že začíná nový život. Zároveň byl ale nešťastný, co teď s tím, když mu je osmdesát. Tak nějak byl starý i ten pán v londýnském baru. A jak mě pohlcovaly tóny krásné, staré (resp. léty prověřené) romantické písně, úplně jsem zapomněla, že moc nemám ráda Karaoke a veřejné falešné zpívání (což je i důvod, proč se obvykle držím stranou veřejného zpívání, moc mi to nejde : -) ), a spontánně jsem si začala (ze svého místa) potichu zpívat se starým pánem. A tak jsme oba zírali na text, promítaný na plátno, ale myslím, že ve skutečnosti si na plátno promítal starý pán svůj život a z nějakého důvodu se mi tam začal promítat i ten můj.

Je zajímavé, jak si můžou vlastně všichni lidé promítat život na jedno plátno a přesto zůstane ten váš neviditelný pro ty druhé a vy zase nevidíte žádné další, přesto se vlastně na tom plátně prolínají nenásilně všechny nezávisle na sobě.

Před pár dny jsem se definitivně rozhodla, že to, co jsem budovala přes deset let, a co byla moje alfa a omega, opustím. Původně jsem si myslela, že dovedu nějak skloubit svůj anglický a český život, a samozřejmě v některých věcech budu pokračovat svým způsobem dál, ale nakonec jsem učinila, právě v těchto dnech konečné, pro mě velmi těžké a bolestivé, rozhodnutí, že je čas ke změně a že už to tak dál nejde. Že je čas začít se starat pouze sama o sebe a udělat vše, co jsem v minulých letech odkládala na úkor různých drobných povinností nebo starostí o jiné. Ne, že bych v tom nechtěla svým způsobem pokračovat, ale okolnosti mě nakonec donutily k opuštění dosavadního života. Když jsem si o uvědomila, cítila jsem najednou dva silné pocity - neuvěřitelnou lehkost (možná právě ́bytí ́ - ne, že bych kopírovala M. Kunderu :- ) ), a zároveň velkou lítost a bolest, že jen tak nechám všechno, co jsem vybudovala a pro co jsem se tak dřela. A rozhodla jsem se začít prostě od začátku. Je to jako kdybyste se znovu narodili, ale vlastně už umíte chodit, mluvit (ale to se vlastně učím), a víte spoustu věcí, které jste nevěděli jako dítě (ale mnoho z nich byste rádi zapomněli). Začínáte sice od nuly, ale to nejdůležitější a nejcennější máte ́v sobě ́ - to, co jste se za ty roky naučili, to, jací jste, to vám zůstává a vy to jen musíte uplatnit.

A tak jsem seděla v baru, poslouchala jsem starého pána a věděla jsem, že až budu na konci, chci jít taky do takového zapomenutého baru, zazpívat My Way a za vším, co píseň říká, si stát. Pokusím se dosáhnout všeho, co jsem si vysnila, ať už se to povede nebo ne. Ale právě ta cesta za snem, je tím, že žijete svůj život na plno, ne to dosažení snu. Takže vlastně asi už tím rozhodnutím začít znovu, jsem začala svůj život žít naplno.

Takže jestli chcete ještě cokoliv v životě stihnout a říkáte si, že to necháte na později, pozor, čas plyne, možná to nestihnete a pak se jen ohlédnete a zjistíte, že už nemáte čas. A pozor - My Way se zpívá v jednotném čísle v první osobě (singular), nezpíváte ́my ́, nezpívá se ́on, oni ́ - je to o tom, že tohle je píseň, kterou zpíváte pouze sami za sebe (já), stejně jako stanete jednoho dne v tom baru, ať už bude reálný nebo ́jiný ́. Možná je čas být sobecký a žít dle svého anebo naopak přestat být sobecký a starat se o své milované či se rozhodnout jít za svým snem dokud ještě máte sílu.

Prosím, neberte to jako nějaké chytré poučování (nebo rádoby řeči o ́procitnutí ́) člověka, který sotva dosahuje poloviny let onoho starého pána, který prozřel, jen jsem se s vámi chtěla podělit o zážitek, který je možná asi nesdělitelný, ale třeba ano - vždyť vzpomeňte - mnoho životů, ale prolínají se pouze na jedno společné plátno.. :- )

Ať tak či tak si poslechněte My Way, třeba vám dodá inspiraci nebo vás na těch pár minut vytrhne ze života a dá vám ́time out ́, jako se to stalo v baru mě. Proč ne... Přeji krásné dny a ať se vám podaří vše, čeho chcete v životě dosáhnout - vysněná kariéra, láska, pohodový život, cokoliv si přejete...

PS: Příští blok už se pokusím být zase střízlivější a méně sentimentální - slibuji. Ale tak pro jednou si to užijte... :- )

video //www.youtube.com/embed/6E2hYDIFDIU

(Pozn. pro redakci idnes: Nevím, jestli link lze vložit - autorská práva atd., nechám na zvážení redakce idnes.cz)

Autor: J F | karma: 9.73 | přečteno: 340 ×
Poslední články autora